Aplikace britských kamufláží během 2. sv. v.
Roy Sutherland
přeloženo a převzato z:
www.cooperdetails.com
V posledních letech se na diskuzním fóru Hyperscale a podobných chatovacích místech
rozvinula živá diskuze týkající se způsobu nanášení britských kamufláží. Zdá
se, že existují dva hlavní názory na to, zda dělící čára mezi barevnými poli
horních ploch byla ostrá (maskováno před aplikací barev) nebo měkká (stříkaná)
a také na způsob jakým byla barva nanášena. Rád bych k tomuto tématu nabídl
následující informace a postřehy.
Gumové šablony
Tyto z gumy vyřezané šablony měly být používány k urychlení práce s barvením
kamuflážních polí na horních plochách letadel. Nejsem si jistý, jaký je zdroj
takovýchto informací, protože ještě před 5 lety se nikdo o ničem podobném
nezmiňoval. Na žádné z desítek tisích fotografií britských letadel z 2. sv.v.
jsem nic podobného neviděl a zmínku o nich jsme nenašel ani v žádné z knih,
které jsem na toto téma četl. Slyšel jsem o nich vyprávět "z druhé ruky", ale
nikdy jsem nemluvil s nikým, kdo by je opravdu viděl či používal.
Tento Spitfire VII ze 155. perutě působil v Barmě (duben 1945). Fotografie zřetelně ukazuje ručně stříkané dělící linie a to nejen mezi kamuflážními barvami na horních plochách, ale také mezi horními a dolními plochami. Použito s laskavým svolením Roberta Brackena.
Můj názor je tedy tento: možná existovaly, ale pokud ano, pak jejich požívání
bylo velice omezené a natěrači je brzy odložili stranou. A jaké mám k tomuto
názoru důvody: Proč by nějaký pracvník chtěl používat takovéto pomůcky? Gumové
šablony musely být těžké, neskladné a zaschlá barvy by brzy vytvořila kornatý
povlak. Odstraňování takovýchto šablon z poměrně čerstvě natřeného povrchu by
také nutně muselo vést ke vzniku šmouh a poničení nátěru. A navíc manipulace s
velkými šablonami by vyžadovala minimálně dva muže, což není zrovna praktické.
Myslím také, že by šablony musely být neustále čištěny a to by bylo časově
náročné. Jednalo se v té době o válečnou produkci a tam platí - čím rychlejší
postup, tím lepší. Souhlasím tedy s těmi, kdo tvrdí, že pokud už byly takovéto
šablony používány v některé konkrétní továrně, bylo tam od podobné praxe brzy
upuštěno. A dále - jak asi byly pomocí těchto šablon barveny vertikální plochy?
Byly snad tyto těžké gumové šablony drženy jedněmi pracovníky na svém místě,
zatímco jiný stříkal barvu? Podívejme se na kamulážní schéma aplikované
například na Spitfiru a představme si jak velké by šablony musely být. A nyní
si uvědomme jejich váhu! A to nemluvíme o letounech jako Wellington či Halifax!
Sundávat šablony takových rozměrů a váhy z čerstvě nastříkaného křídla by
skutečně stálo za to. A navíc - nebyla snad guma strategickým materiálem?
Viděl jsem dokumentární film, který zachycoval Lancaster, který je právě
stříkán barvou. Žádné šablony, nic takového. Ani obrysy kamufážních polí
předkreslené křídou. Jakmile člověk barvil stejnou věc několikrát, zůstal mu
prostě postup práce hluboce vrytý v mysli a příště to mohl opakovat takřka i se
zavřenýma očima. Ten chlapík na filmu stříkal vesele novou barvu i daleko přes
okraje již nastříkané zelené. Na řadě fotografií letounů RAF z období 2.sv.v.
je možné vidět rozdílný lesk, který byl způsoben tím, že stříkací pistole byla
příliš blízko povrchu ve snaze dosáhnout co nejostřejšího rozhraní kamuflážních
polí. Prohlížel jsem si zřetelnou a dobře známou fotografii Spitfirů Mk.I z 19.
perutě, jak letí ve formaci a je vidět, že rozhraní mezi kamuflážními poli jsou
ostrá, avšak rozhodně zde nemohlo být použito šablon, protože tvary
kamuflážních polí se u každého letounu liší. Časově spadá tato fotografie do
počátku války.
Tento Spitfire Mk. Vb zřetelně ukazuje kontrast mezi úzkým ručně stříkaným rozhraním a ostrým rozhraním aplikovaným na kořenech křídel. Povšimněte si také kódových čísel, která jsou pravděpodobně malována ručně.
Jako profesionální modelář jsem toho stříkací pistolí nabarvil velmi mnoho -
pracuji ve filmovém průmyslu a mohu říci, že jsem nastříkal již stovky velmi
rozsáhlých povrchů. Na základě této své zkušenosti si myslím, že používání
šablon je plýtváním času a přidělává to pouze práci navíc. Ti, kdo nástřik
provádějí, mají svoji hrdost, nejsou to jen mechaničtí roboti na výrobní lince.
Osobně si prostě neumím představit, že by šablony nějak šetřili můj čas nebo
přispěli ke kvalitě mé práce.
Posledním argumentem proti šablonám je skutečnost nedostatku uniformity v
kamuflážních schématech - lišil se letoun od letounu a to doknce i mezi stroji
s navazujícími sériovými čísly. I kdyby šablony byly přikládány na různá místa,
byly by zřetelně rozlišitelné jejich charakteristické křivky. Nic takového však
nelze nalézt.
Ostré rozhraní vs měkké přechody
Velká diskuze se také točí okolo otázky, zda RAF během 2. sv. v. používala mezi
kamuflážními poli na horních plochách ostré či měkké rozhraní. Opět jsem prošel
takové množství fotografií, kolik jich jen byl můj mozek schopen strávit a
musím konstatovat, že jen na málo z nich je zřetelné ostré rozhraní.
U některých Spitfirů se zdá, že byly maskovány a stříkány. Jedná se však
především o letouny Mk. I z Bitvy o Británii. Avšak globálně jsou pravidlem
měkké přechody mezi kamuflážními poli. Letouny firmy Hawker z období války se
zdají mít všechny měkké rozhraní, byť velice úzké (tato firma měla velmi vysoký
standard jak montáže, tak závěrečného finiše svých letadel). Pokud jste někdy
měli možnost projít kolem letounu Sea Fury, určitě jste se nemohli ubránit
dojmu, jak kvalitně je tento letoun postaven. Mosquita, Lancastery a další
stroje vykazují také měkká stříkaná rozhraní.
Mám tři rozdílné sady kamuflážních výkresů z období 2. sv. v. oficiálně
vydaných ministerstvem (viz obrázek) a všechny specifikují měkká stříkaná
rozhraní mezi kamuflážními poli. Dokonce, i kdyby letadla byla barvena pomocí
šablon, pravděpodobně by práce byla dokončena člověkem, který by stříkací
pistolí dotvořil podle ruky měkké rozhraní. V měřítku 1:1 to rozhodně není nic
těžkého. Strávil jsem stovky hodin detailním barvením stříkací pistolí a
nastříkat 1'' (2,5 cm pozn. překl) je snadné, pokud má člověk alespoň minimum
cviku.
V rozhovoru s jedním ze starším pracovníků rekonstrukce letadel v Duxfordu (je
to místo, kde se dělají jedny z nejlepších restauratérských prací vůbec) jsem
se ptal, jak se provádí aplikace přesně vypadajících kamufláží. Řekl mi, že se
to provádí přesně stejným způsobem, jakým se to tehdy dělalo v továrnách.
Pistolí byl nastříkán základní kamuflážní tvar a pak bylo nastříkáno měkké
rozhraní pistolí, kerá byla seřízena na nejužší proud barvy. Toto stříkání se
provádělo z co nejmenší vzdálenosti od povrchu a za stálého pohybu pistole.
Řekl mi, že rekonstrukce na kterých pracoval, byly přísně založeny na
originálních dokumentech z doby 2. sv. v. a na konzultacích s lidmi, kteří
vyráběli a udržovali letouny v tomto období.
Detail výrobního výkresu obsahujícího specifikace pro kamuflování na letoun Fairey Firefly (4. duben 1943). Zvýrazněný text se váže ke specifikaci ministerstva.
Existují některé Spitfiry s ostrými přechody kamuflážních barev, ale zdaleka je
převyšují počty těch, které jsou ve shodě s oficiálním nařízením. Vezměme si
detailní snímky ze "Spitfire, the Canadians". Téměř všechny mají měkká rozhraní
a nezanedbatelný počet má šířku přes 1''. Když je fotografie brána ze
vzdálenosti 60 stop (cca 30 m pozn. překl.), jeví se rozhraní často jako ostré.
Vyváření měkkých kamuflážních přechodů v malých měřítkách
Při vytváření přesvědčivých měkkých přechodů mezi kamuflážními barvami (a to i v měřítku 1:72) používám stříkací pistoli Paasche H s tryskou č. 1. Klíčem je věnovat celému procesu dostatek času. Nejprve nastříkám světlejší z obou kamuflážních barev a pak tu tmavší. Začnu tím, že nastříkám základní tvary polí. Snažím se je udělat o něco menší než by měly být, protože proces, kdy vytvářím co nejemnější rozhradí vede ke zvětšení tmavších polí. Nyní vezmu opět světlejší barvu a zjemňuji rozhraní. Pak vezmu zase tmavší z obou barev a provádím totéž z druhé strany. A tak postupuji dokud rozhraní není dostatečně jemné. Je snadnější maskovat a pak stříkat? Pro někoho možná ano, ale já dávám přednost opakovanému stříkání a tak se vyhnu všem problémům, které maskování přináší.
K uvedenému postupu není zapotřebí drahých a komplikovaných dvoučinných
stříkacích pistolí. Paasche H je více než dostatečná i pro takovouto jemnou
práci. Je potřeba pouze praxe.
Happy modeling!
Roy
Spitfire IX od Hasegawy v měřítku 1:72 - marking 416. perutě (jaro 1944). Tento kit jsem stavěl téměř bez úprav pouze z krabičky. Fotografie ukazuje, čeho lze dosáhnout s barvami Polly Scale a za použití pistole Paasche H - stříkáno bez šablon "podle ruky".
Překlad:
Pavel Škoda